24.-25. den (vstříc Katnosdammen)

Začali sme už skoro klasicky - u jezera Songsvann, kde blata hadra:

Pokračovali sme na Ullevålseter,

kde sme dali sváču (ne všechno, co je na fotce, to jen tak machřim, to sme měli na dva dny):

Pak dem takhle dál fuuurt na sever a prostě klasika, znáš to - jezera,

hráze,

bažiny,

cestičky po souši,

cestičky po bažině,

cestičky po hlíně.

No, hlíně - ono to sice byla hlína, ale řídká jak guláš v menze. Šlápl sem na to a kdybych se nechytl větve, potopil bych se jak Werich v Byl jednou jeden král:

Potkali sme mraky brusinek

i ovcí.

Taky sme se octli tváří v stůl pověstnému norskému samoobslužnému systému. Prostě najdeš stůl, na tom něco na prodej, vedle misku na love a poďme.

Jelikož Terka zapomněla doma bonbóny, naházeli sme to matu pětadvacet noráčů a koupili si svou první Freiu - jo, TU Freiu, nejslavnější norskou, pekelně drahou čokoládu:

No a pak zas to samý - sever, les, louky, jezera, to je tu prostě všude, takže jak vlezeš za Oslem do lesa, tak s klidem vylezeš za pět týdnů za polárním kruhem.

Těsně před setměním sme dorazili k naší první kabině, kde hodláme přespat - chatě Katnosdammen.

Vytasil sem svůj magický klíč a věř nebo ne, normálně tam pasnul:

Vevnitř toho moc nechybělo, spíš bych to viděl tak na sbalení patero trenek a dvou párů fuseklí a můžeš se nastěhovat i s rodinou až do třetího kolena:

A v takovýhle chatě můžeš spát zadáčo, stačí být členem DNT. No chápeš to? Ja furt moc ne. Taky co sem vůbec nepobral, byly takovýhle zdvojený kadiboudy:

To jakože takhle sedíš s kámošem u stolu a vybalíš "Hele, nechce se ti srát?" "Ale víš, že celkem jo?" Tak si jako dete dát dablkák a pokecat u toho jo? Nebo jako jak? Nechápeš prostě.

Tak si takhle dáváme véču před barákem, když vidíme, že dneska nebudem sami, že přijíždí ženská na kole. A za ní brzo další. A další. Pak další, další a další, pak eště další, další a eště jedna. Devět buchet ve věku mý mámy si to jelo přímo k nám, pak to zabralo vrchní patro a nám zůstal "jenom" jeden pokoj. Hele ženský, sme chtěli každý svůj pokojík, víme? Večer eště přišla jedna borka s borcem, kteří se k nám přičmoudli a nám zbyla nakonec "jenom" poschoďovka.

Borec: "Odkaď jdete?"
My: "Z Osla ze Sankt Haunshagen."
Borec: "Aha, a od kdy?"
My: "Od rána."
Borec: "Aha. No a z toho Osla ste jeli busem kam?"
My: "Nejeli sme busem, to je na nás drahý. Jdem pěšky z Osla."
Borec: "Aha, no a kdy ste teda vyšli?"
My (???): "Vyšli sme dneska ráno, dem pěšky z Osla ze Sankt Haushagen."

Borec na nás tupě zírá, taky se tak usměje a de si po svých. Jeho žena nám později půjčí mapu a my pochopili a teď sem otupěl já: z Osla to je skoro čtyřicet kiláků. Dojde mi, že mě vlastně bolí nohy jak prase, smrdím stejně tak a hlavně zítra nás čeká to samý. Sorry, borče, že sem si kdy o tobě kdy myslel něco tupýho, kdybych já viděl takovýhle blbečky, co dou čtyřicet kiláků bažinama, asi bych na ně zíral stejně. Tak se poučíme trochu norsky a těsně po setmění vytuhnem jak puding za oknem. Druhý den, div se, nás čekalo to samý - jezera, modré bloudění (měli sme fakt hodně stručnou mapu typu cenťák = pět kiláku a docela mě prudí, že Noři neznají jinou barvu turistických cest, než modrou, takže si musíš furt hlídat směr) a svačiny a šlofíky na slunku.

Jestli máš modrou pro turisty, červená patří běžkařům. Takže až budeš v Norsku hele, po červený choď fakt jenom ve stavech nejvyšší nouze, páč červená se s tím nepáře a nějaký jezera nebo bažiny má docela v paži:

Pak sme došli k našemu oblíbenýmu jezeru Kopperhaugjernet a chatě Kobberhaughytta. Voda byla chladná jak dobrá katolička na Toníka Láskomila při úplňku, ale stejně sme tam skočili, já dokonce dvakrát. Pak mi ale málem upadlo tamto, páč víc jak 15 stupňů tu přes den už není a v noci je pod nulou, takže voda tu má i do těch 10 stupňů daleko.

K Songsvannu sme se doplazili už jenom silou vůle. Kolem celého jezera bylo stovky lidí, kteří dělali bárbekjů, běhali nebo jen tak čuměli. A tohle je typický úkaz zdejších končin: dva zabijáci, co by ses jich bál zeptat na cestu i ve dne, s kočárkama plných plenek, zásypů na dětskou prdýlku i samotných děcek:

Na koleji sem dal sprchu a i když mě to neprobralo, eště sem schopen nazout botky a jít do letního kina (fakt netušim, kdo vymyslel ten název, páč v devíti stupních to je všecko, jenom ne letní kino).